První člověk #2 Nečekané oznámení
Život 17 letého Standy z Hradce Králové se nečekaně změní ve chvíli, kdy ředitel České národní vesmírné agentury vyhlásí konkurz na nové astronauty, kteří poletí na Mars. Podaří se Standovi překonat všechny překážky, které si pro něj připravil život, úspěšně absolvovat těžký výcvik a stát se tak Prvním člověkem na Marsu? Druhý díl sci-fi příběhu, který píše tvůrce naučných videí na YouTube Ferin
03 – 02 – 2029
8:42
Po včerejší příhodě s Haroldem jsem dneska dost unavený. První hodinu jsme měli španělštinu s tou nejhorší učitelkou ze školy. Škoda je, že španělštinu mám docela rád a jde mi, ale paní Melichárková to úplně kazí. Neumí učit, nikdo ji nemá rád a ona zas nemá ráda nás. Je to taková vzájemná antisymbióza. Dnešní den by byl jako každý jiný, kdyby nepřišel do školy můj nejlepší kamarád Bruno. S Brunem se známe už od páté třídy, je to hodný kluk a proto i když není tak astronomicky založený, občas si na netu přečte nějaký článek z vesmíru a řekne mi o něm. Dneska po škole se mi zmínil o zprávě ČAS (České astronomické společnosti), kde psali, že Česká národní vesmírná agentura (ČNVA) se chystá s lidskou posádkou na Mars. Jako první stát na světě, stejně jako na Měsíc před sedmdesáti lety. A že hledá právě mladé lidi ve věku sedmnáct let, jako jsem já. Woow! Do vesmíru jsem chtěl letět vždycky, a co teprve na Mars! A být jedním z prvních lidí na jiné planetě. Mise Mars-1 volá!
Když jsem přišel domů, celý nadšený, hned jsem svoje plány sdělil Alanovi. Ten trochu záviděl, ale i tak z toho měl hroznou radost. No ještě aby ne. Novinku jsem hned po příchodu taky sdělil Keplerovi, to je náš pes. Ten tomu asi moc nerozuměl, ale vypadalo to, že měl taktéž radost: vyskočil na mě, přední packy na ramena a olízl mi celej obličej. Normálně bych si to nenechal líbit a hnedka bych mu v tom zabránil, ale dneska jsem se klidně nechal olíznout i dvakrát. Proč ne. Když k večeru přišli rodiče, hned ve dveřích jsem to musel říct i jim. Hej, alespoň jsem to zkusil. Nevyšlo to. Ne, že by mě vyloženě seřvali, to není v jejich přirozeném stylu výchovy, ale tak nějak zvláštně pokárali, poučili, nebo tak něco. Ani jsem to radši nevnímal, protože kdybych měl nějakou námitku, dvě hodiny by to se mnou probírali. Někdy fakt závidím těm spolužákům, který rodiče jenom seřvou, oni sklopí uši a je hotovo. Já musel čtyřicet pět minut svého volného času poslouchat přednášku o tom, jak je vesmír nebezpečný, že sláva smrdí, že přece nejsem tak dobrej na astronauta a asi dvacet dalších důvodů, proč bych se na ten konkurz neměl přihlašovat. Jediné, co jsem v tu chvíli potřeboval udělat, bylo se tam přihlásit. Načetl jsem webovky ČNVA, vyplnil formulář a stiskl na ODESLAT. Na obrazovce se objevilo okno s textem ohledně první přijímací schůzky. Bylo tam i datum – zítra odpoledne.
Když jsem usínal, trochu jsem o tom přemýšlel. Možná opravdu nejsem ten pravej, nejsem ten, kdo by měl jako první svého druhu vkročit na rudou planetu. Nabyl jsem nejistoty. Brácha ještě nespal, tak jsem šel za ním do pokoje a svěřil se mu s mými obavami. Snažil se mě uklidnit, že to zvládnu, že sice jsem trochu nemehlo, ale že se to dá odnaučit. No, co vám budu povídat. Moc mě neuklidnil. Plný obav jsem zalehl do postele a snažil se usnout. Vůbec mi to nešlo, tak jsem byl nervózní. Nakonec po hodině převalování se a mrskání sebou jsem odplul do světa snů.
04 – 02 – 2029
9:15
To moje včerejší ponocování mělo svoje následky. Naspal jsem jenom čtyři hodiny a ráno jsem byl neskutečná troska. Po asi půlhodině převalování se jsem se konečně vzpamatoval a vylezl z postele. Dal jsem vařit čaj, zapnul televizi a na zpravodajském kanále zrovna běžel rozhovor s Adamem Čtvrtkem, ředitelem ČNVA. Hlavním tématem byl nečekaně nábor na kosmonauta. Čtvrtek říkal, že zatím o pozici zájem moc nebyl, přihlásili se prý jenom čtyři lidé. Já a tři ostatní. Odvážlivci. Ale zatím je to jenom dva dny, konec přihlášek je až za měsíc, takže ještě myslím, že se číslo přihlášených o dost zvýší. Dále mluvil o následném výcviku, který adepti budou absolvovat. Půl roku intenzivního tréninku v pražském výcvikovém centru, pak měsíc ve Vídni v mikrogravitačním středisku ESA, včetně každodenního posilování v sestavě sto kliků, sedů-lehů, dřepů a shybů. Kosmonauti totiž musí mít výbornou kondici. Já sice nejsem nějakej tlouštík, ale že bych byl vyloženě namakanej, to se říct taky nedá. Věřím ale, že to posilování zvládnu, je to totiž, dá se říct, ta nejjednodušší část výcviku. A já už tady mluvím, jakože jsem to dal. To si teda dost věřím.
Do rozhovoru jsem se tak zaposlouchal, že jsem trochu zapomněl, že mám jít vůbec do školy. To, že meškám, jsem si uvědomil až když mi volal Matěj, kde jsem. Kdyby nebylo Matěje, mých pozdních příchodů by bylo tak třikrát víc, než teď. Dorazil jsem, stále unaven s nedostatkem spánku, do školy, zasedl do školní lavice a snažil jsem se alespoň polovinou své mozkové kapacity vnímat učitele, který cosi vysvětloval o termodynamice. Nechápejte mě špatně, je to fyzika a já fyziku miluju, ale termodynamiku fakt nemusím. Jednou, to bylo asi před dvěma roky, jsem postoupil do krajského kola fyzikální olympiády a k postupu do celostátního kola mi chyběl jeden bod. Hádejte, kterou otázku za jeden bod jsem vynechal? Termodynamiku. Možná bych se ji mohl naučit, ale z nějakého důvodu mi to prostě neleze do hlavy. To, že učitel Fanta zrovna dneska přednášel o termodynamice, nebyla náhoda. Bylo to totiž opakování na test. Na test, který měl proběhnout už za patnáct minut. To není dostatek času na naučení se na test, natož ještě termodynamiky. Já mám naštěstí takovou vlastnost, že se to za těch patnáct minut naučit většinou zvládnu. Dnes jsem to ale vzdal. Absolutně jsem rezignoval tak, jak nikdy předtím. Cítil jsem se trochu provinile, ale nutně jsem potřeboval alespoň pár minut spánku. Dát si dvacet se neříká jen tak, dvacet minut je totiž optimální délka pro krátký odpočinek. A čirou náhodou je to taky časový limit testu z termodynamiky. Bohužel mi teda tato prověrka dopadla na pětku.
Audioverze:
