První člověk #3 Náhodné setkání

Život 17 letého Standy z Hradce Králové se nečekaně změní ve chvíli, kdy ředitel České národní vesmírné agentury vyhlásí konkurz na nové astronauty, kteří poletí na Mars. Podaří se Standovi překonat všechny překážky, které si pro něj připravil život, úspěšně absolvovat těžký výcvik a stát se tak Prvním člověkem na Marsu? Třetí díl sci-fi příběhu, který píše tvůrce naučných videí na YouTube Ferin

Prověrku jsem teď měl na salámu, protože mě čekal jeden z nejdůležitějších pohovorů v životě. Náborový pohovor na místo astronauta ČNVA. Bylo 13:25. Škola skončila a já, s košilí v ruce a batohem na zádech, opouštěl naši třídu. Konečně. Jelikož pohovor byl v Praze, což není úplně za rohem, pospíchal jsem na nádraží, abych stihl vlak. Když jsem nastoupil, do nosu mě praštil neskutečný smrad. Že já si nikdy nepřiplatím těch blbých patnáct korun za Hyperjet a nejedu s nimi. Jenže ono to má ještě jeden háček. Ten smradlavý vagon patří státním drahám. A aby s nimi ještě někdo jezdil, udělali aplikaci, která propojuje jak vlaky, tak i autobusy, tramvaje a trolejbusy. Proto je jednodušší strpět ten zvláštní pach organického původu, než si v pěti různých aplikacích kupovat jízdenky pěti různých přepravních společností.

Po čase se na ten zápach dá zvyknout, navíc je únor. Ale v létě je to tak pětkrát horší. Jednou, to bylo v červenci, nastoupil do vlaku postarší pán, který jen zaplatil jízdenku, hned sebou z toho puchu sekl na zem. Museli jsme ho tam křísit. Naštěstí vše dobře dopadlo, ale vlak nabral asi patnáct minut zpoždění. Což když se přičte k tomu průměrnému zpoždění (cca půl hodiny), je už docela dost. To, že vlaky smrdí a mají zpoždění, je už tak všeobecně známo a je velká škoda, že se s tím nic nedělá. Možná spíš nechce. Asi před dvěma lety z toho byla dost velká kauza v médiích, protože byla nová vláda, která v předvolební kampani slibovala, že vlaky zbaví těchto nedostatků. Jenže nezbavila. V každém vagoně se objevily asi čtyři absurdní vonící stromečky, které však vydržely tak měsíc. O to víc se lidé naštvali, když zjistili, že za stromečky bylo zaplaceno 30 milionů ze státních peněz. Co k tomu říct – prostě bizár. Někteří lidé se situaci snaží vyřešit respirátorem s vůní, či vlastním vonícím stromečkem, ale to má jen dočasný účinek a hlavně to pomůže jenom jim.

Po táhnoucí se a páchnoucí hodinové jízdě náš vlak konečně dorazil do Prahy. Protože hlavní ředitelství ČNVA leží na druhé straně Prahy než vlakové nádraží, musel jsem se nějak dopravit na Remkovu ulici. Nezbývala jiná možnost, než nastoupit na hyperloop. Mám rád Elonovy vynálezy, ale ještě nikdy jsem jako Hradečák, popř. Brňák hyperloopem nejel. Co jsem zjistil z internetu, tak musíte mít stáhlou appku, to jsem měl. Pak se to nějak koupí přes Elonův StarPay (univerzální platební systém v Elonversu), následně už stačí jenom nastoupit na stanici hlavního nádraží. To, že už nikde nejsou takové ty stánky, kde se prodávají lístky, jak to bylo za našich rodičů, má jednu nevýhodu. Nikdo mně nepomůže s tím, kdy a kde mám nastoupit. V aplikaci je sice hlasový asistent, ten je ale upřímně na jednu věc. Proto jsem musel obvolávat zákaznickou linku. Jenže tam jsem se toho taky moc nedozvěděl. Většinou mě spojoval automat, až po několikátém stisknutí ciferníku jsem se mi ozvala nějaká paní. Jenže to bylo taky marný. Vůbec nevěděla, o čem je řeč a tak jsem celou tou telefonní srandou ztratil nervy, čas i peníze. Čas mě tlačil čím dál tím víc. Od mého vystoupení z vlaku uběhlo už dobrých 20 minut a už jenom 5 mi zbývalo k nastoupení na hyperloop tak, abych schůzku stihl. Nakonec mě naštěstí zachránil jeden kamarád, co v Praze bydlí a odpověděl na moje storýčko o aktuální situaci. Přijel hyperloopem až na moji stanici (protože byl zrovna blízko) a mohl mě odnavigovat na tu správnou linku. Chtěl dokonce jet se mnou až do stanice Remkova, ale řekl jsem mu, že to už zvládnu (Nakonec to bylo skvělý rozhodnutí).

Na poslední chvíli jsem nastoupil na hyperloop označený A-32. Ve vlaku bylo plno. Jediné volné místo bylo u okna, tam jsem hned zamířil. Proti mně seděla holka. Byla moc pěkná. Velké modré oči, hnědé a dlouhé vlasy. Koukala se přímo na mě, ale nic neřekla. Normálně bych asi neměl odvahu s ní začít mluvit, najednou jsem však zahlédl blýskající se kovový odznáček na jejím batohu. Nejen, že batoh měl potisk NASA, ale odznáček na jedné z jeho kapes mi byl povědomý. Měl kulatý tvar, uprostřed raketu, kolem hvězdičky a  za raketou čtyři písmena: ČNVA. Zajímá se o vesmír! Tyto odznáčky mám nastudované dost dopodrobna, ostatně doma mám asi čtyři, všechny bohužel šedé. Už brzo by mi však měl dojít zelený, viz tabulka níže.

Pozn. Na Modrém odznáčku jsou případně hvězdičky za to, jak dlouho v agentuře pracujete (1☆ za 10 let, 2☆ za 20 let a 3☆ za 30 let). 

Odznaky mají právo nosit pouze ti, kteří je dostali, tzn. nikoliv jejich rodinní příslušníci. Prodej odznaků je taktéž zakázán a je považován za trestný čin podle zákona §43 odstavce 15 občanského zákoníku.

Ta holka však měla na odznáčku zelenou. Protože na většinu pozic v ČNVA musíte být starší 21 let, znamenalo to, že jde taky na pohovor! Nedokázal jsem uvěřit osudu. Šance, že v přecpaném hyperloopu na druhém konci Prahy potkám jednoho z těch pár adeptů byla mizivá,  ale nenulová. Oslovil jsem ji.
„Ahoj, vidím, že máš odznáček ČNVA, odkud ho máš?“ zeptal jsem se jí, zatímco jsem se celej klepal.

„No odkud asi, z továrny na psací potřeby to asi nebude..“

„Au, to bolelo. Zkusím to jinak,“ pomyslel jsem si.

„No já jen, že jestli nejdeš na ten konkurz na astronauta?“

„Jo, jdu. Ty o tom něco víš?“

„No jasně! Já tam jdu taky!“

Dívka zpozorněla a začala vypadat, že ji to zajímá.

„Konkurz na astronauta v ČNVA, pro lidi od 16 do 18 let?“ ujišťovala se.

„Jo! Právě tam jedu, přihlásil jsem se včera.“

„Fakt? Tak já tam jedu taky! Odkud jsi?“
Začalo to vypadat dobře. Bavili jsme se o všech různých věcech, zjistil jsem, že se jmenuje Lily, je jí 16 a bydlí v Pardubicích. Pochází z chudší rodiny, kde jsou ale všichni nadšenci do astronomie. Jejich kamarád má hvězdárnu, kam Lily chodí pozorovat hvězdy. Její motivací práce astronautky jsou i peníze a naděje, že pomůže své rodině.

„Stanice Remkova. Konečná zastávka. Prosím vystupte,“ ozvalo se elegantně z hyperloopského soundsystému tak kvalitního, že možná ani v některých kinech není takový. To je přesně to, co mám na Muskových firmách rád smysl pro detail i kdyby to měla být sebemenší blbost. Kdyby si z toho tenkrát vzala města příklad a udělala něco s MHD, nemuselo by to zkrachovat a třeba by autobusy, tramvajemi a trolejbusy někdo i jezdil. Každopádně to jsem zase odbočil úplně někam jinam.

Audioverze: