První člověk #4 Příchod do ČNVA

Život 17 letého Standy z Hradce Králové se nečekaně změní ve chvíli, kdy ředitel České národní vesmírné agentury vyhlásí konkurz na nové astronauty, kteří poletí na Mars. Podaří se Standovi překonat všechny překážky, které si pro něj připravil život, úspěšně absolvovat těžký výcvik a stát se tak Prvním člověkem na Marsu? Čtvrtý díl sci-fi příběhu, který píše tvůrce naučných videí na YouTube Ferin

Společně s Lily jsme vystoupili a eskalátor nás dovezl na pražskou ulici Remkova. Odtud to bylo už jen pár kroků do Hlavního ředitelství ČNVA. Ohlédl jsem se kolem a to byl ten moment, kdy jsem poprvé viděl budovu ředitelství naživo. Nerozumějte mi špatně, já jsem v Praze byl už tak alespoň desetkrát, vždycky ale jen v historickém centru, v zoo, nebo tak podobně. Ale tím, že je ČNVA skoro na kraji Prahy, jsem zatím neměl možnost tuhle impozantní stavbu navštívit. Obří moderní několikapatrová budova ve tvaru kruhu vypadala alespoň dvakrát větší, než na obrázcích a videích. Uprostřed stavby byl jakýsi dvůr, hodilo by se spíše označení park, protože měl tak 50 metrů v průměru. Byl plný zeleně – všude rostly stromy různě vysoké, kvetly barevné keře a vedly malé písčité cestičky. A to ani nemluvím o všudepřítomných moderně pojatých fontánkách. Tou největší atrakcí v parku ČNVA však byly 1:1 modely raket. Modelů zde bylo celkem 8. Ten největší a nejzajímavější byl model rakety Calea 1. Je to takový symbol celé ČNVA. Opravdu impozantní kousek, který vynesl na Měsíc první lidi.

Byl jsem tak unešen, že jsem navrhl Lily, abychom se ještě chvíli porozhlédli po areálu, ještě před tím, než půjdeme na konkurz, ale ona racionálně odmítla s tím, že jdeme na poslední chvíli a proto není čas na areál. A prý že pokud to zvládneme, tak se tu budeme moct kochat každý den. Musel jsem uznat, že má pravdu. Opravdu by bylo v této situaci pošetilé jít vpodstatě na procházku v areálu ČNVA, když máme být uvnitř budovy a ucházet se o jedno z nejprestižnějších pracovních míst v našem státě. Najít hlavní dveře opravdu nebyl problém. Nacházely se z vnitřní strany kruhovité budovy až na úplném konci parku. Z průjezdu na druhé straně areálu k nim vedla velká vydlážděná a velmi udržovaná cesta. Nejlepší na tom bylo, že kvůli vzdálenostem byly téměř všude v parku elektrokoloběžky, kterými jsme se mohli poměrně rychle dopravit z jednoho konce na druhý. Obří skleněná vrata budila respekt. Jakmile jsme se přiblížili, vrata se sama otevřela. Vešli jsme do rozlehlého a moderně vypadajícího vestibulu. Nalevo pohodlné gauče v tyrkysových barvách, napravo silně bíle osvícená recepce. Působilo to jak z nějakého sci-fi, ještě navíc v kontrastu s MHD a rozbitými ulicemi Prahy. Za recepčním pultem nestál klasický zaměstnanec, nýbrž robot. Ten byl dost příjemný, nabídl nám welcome drink a přihlásil nás do systému. Dostali jsme do mobilu QR kód, který měl sloužit jako dočasná zaměstnanecká karta, a měl by nám umožnit přístup do budovy a do výcvikového segmentu. Většina dveří je totiž v ČNVA z bezpečnostních důvodů zabezpečena a otevírá se kartou s čipem / qr kódem. Ve smartphonu se mi automaticky stáhla aplikace „ČNVA HQ“, zde je i mapa, kudy kam a kdy se máme dostavit. Posadili jsme se na gauč a čekali, dokud telefon nezavibruje. To mě dost naštvalo, protože jsme spěchali na čas, abychom pak u Karla (tak se jmenoval ten recepční) zjistili, že tu musíme čekat další čtvrt hodinu jen tak na gauči. Přecejen ta byrokracie byla někde vidět.
Po pár minutách se z chodby levého křídla vynořila skupinka přibližně deseti lidí – pěti kluků a pěti holek v mém věku. Všichni měli zelený odznáček, takže jsem si byl téměř jist, že sem zavítali ze stejných důvodů. Vstal jsem, šel jsem klidným krokem sebevědomě k nim a započal jsem rozhovor:
„Ahoj, taky jdete na konkurz astronauta?“
„No, vlastně už jsme tam byli, teď jdeme na kebab.“ odpověděl chlapec s bílou mikinou, na které měl štítek se jménem Jakub.
„Aha, nechcete nám o tom něco říct? Právě nás to čeká, a já se docela bojím.“ zkusil jsem to na něj, ale záhy mi došlo, že jsou vlastně má konkurence, tak co by mi měli radit, když s nimi závodím? Skupina reagovala tak, jak jsem čekal, zabručeli něco o tom, že už mají hlad, a že proč by mi měli radit. Jakubovo chování mě však dost překvapilo, řekl: „Promiň, jsou to bručouni, klidně ti poradím, jestli ještě máš chvilku.“
„Jo, jasně, povídej,“ podíval jsem se na hodinky, zbývaly poslední 4 minuty.
„Hlavně si dej pozor na oční kontakt, ten týpek si dal hodně záležet na tom, aby ses mu díval do očí, ale nesmí to působit moc divně. Taky dostaneš skleničku vody, tu si šetři, musí ti vydržet celý dvě hodiny.“
„Dvě hodiny?“ zeptal jsem se s výrazem hrůzy ve tváři.
„Jo, dvě hodiny, hele, víc nemůžu říct, sepsali jsme mlčenlivost, no, však uvidíš, zatím čau a přidej si mě na Lizzard, jsem tam jako kuba_gamer24.“ odpověděl ve spěchu Jakub a rychle běžel za ostatními.
Zanedlouho poté vyskočila ona notifikace. Přišli jsme s Lily k terminálu, naskenovali QRka a rázem se otevřela branka a rozsvítila malá zelená světýlka na podlaze, kterými jsme se měli navigovat. Mapa nás vedla do levého křídla, do třetího poschodí. Tam začínala chodba s velkou cedulí „NÁBOR & VÝCVIKY“. Tam jsme se s Lily rozdělili. Ona šla do dveří č. L312, já do dveří č. L315. Takové dveře se opět otevíraly užitečným QR kódem, když jsem jej naskenoval, dioda blikla zeleně, světelné navádění na podlaze zhaslo, a já mohl vstoupit do místnosti. Ta byla velká, prosvětlená, se skleněnou stěnou. Působila na mě velmi příjemně. Svlékl jsem si bundu, protože veškeré haly a chodby nejsou v zimě vytápěné, a přistoupil jsem ke skleněnému stolu. Za ním seděli dva muži, jeden vyšší, oholený, druhý nižší, s mohutným knírem, oba v obleku s blýskajícím se modrým odznáčkem. Kníratý muž si mě několikrát změřil pohledem odspoda až k hlavě. No a já blbec koukal všude po místnosti, jen ne jemu do očí. Naštěstí jsem si hned vzpomněl a zaměřil se přímo na jeho obličej. Ne tak nepříjemně a nepřirozeně, ale tak že ho to zaujalo a zřejmě jsem si ho získal. Na vyzvání toho vysokého jsem si sedl do pohodlného křesla naproti nim.

Audioverze: