První člověk #5 Zvláštní pohovor
Život 17 letého Standy z Hradce Králové se nečekaně změní ve chvíli, kdy ředitel České národní vesmírné agentury vyhlásí konkurz na nové astronauty, kteří poletí na Mars. Podaří se Standovi překonat všechny překážky, které si pro něj připravil život, úspěšně absolvovat těžký výcvik a stát se tak Prvním člověkem na Marsu? Pátý díl sci-fi příběhu, který píše tvůrce naučných videí na YouTube Ferin.
„Dobrý den, pane Procházko. Dnes jsme se tu sešli za účelem jakéhosi pohovoru na post astronauta v ČNVA, jehož hlavním cílem budou první lety na Mars,“ začal muž s knírem a jmenovkou, na které bylo napsáno: Jan Strašil.
„Takže nejdříve nějaké důležité informace. Jste vázán mlčet o všem, co dnes na této schůzce probereme. To říkají interní protokoly, a s tím jste, mimo jiné, při odevzdávání přihlášky souhlasil. Ale z našeho pohledu je stejně většina toho veřejná, takže hovořit o schůzce můžete s rodinou, jen to, prosím, nikde nedávejte veřejně na sítě,“ uvedl mne druhý muž, cedulka na jeho saku nesla jméno Karel Potměšil.
To mě dost překvapilo, protože jsem čekal naprosto profesionální přístup, ale po pár větách jsem zjistil, že zas tak vážný to nebude. Rozhovor se táhl spíš volněji, a to možná i proto, že asi v půlce si pánové nalili skleničku červeného vína. Mně nabídli taky, ale řekl jsem si, že radši ne. Já totiž moc nepiju, ale hlavně když piju, občas řeknu fakt dobrý blbosti. A navíc když oni budou lehce v náladě, ale já ne, tak budu mít jenom výhodu. Tento pohovor se vedl krásně. Dávali mi jednoduché otázky, můžu uvést některé z nich:
– Je pro Vás vesmír, potažmo kosmonautika nová, nebo se o taková témata zajímáte již déle? Jak dlouho?
– Máte nějaké zkušenosti s prací ve vesmírném průmyslu?
– Proč právě vás bychom měli vybrat?
– Jak reagovalo vaše okolí, když jste jim řekl, že se ucházíte o post astronauta?
– Jste si vědom všech bezpečnostních rizik spojených s vesmírným cestováním ke vzdálenějším cílům?
– Jaký máte prospěch ve škole?
– Řešili jste ve škole, jak by probíhala Vaše výuka, kdyby konkurz vyšel? Samozřejmě byste byl ze státních důvodů omluven, nás ale zajímá postoj učitelů a ředitele školy k Vaší příležitosti.
– Jste si jistý, že opravdu chcete, v případě, že bychom vás vybrali, absolvovat téměř roční výcvik, po kterém byste se vydal na cestu na Mars, kam ještě nikdo před Vámi neletěl?
No, ty otázky byly někdy opravdu zvláštní, ale myslím si, že je to proto, že byl jeden z nich nějaký psycholog, nebo alespoň ty otázky byly na takové zvláštní vlně, takové otázky by se určitě na nějakém normálním pracovním pohovoru neobjevily. No, co k tomu říct – zkrátka profesionalita ČNVA. A to je ten důvod, proč mám tuhle společnost tak moc rád. Člověk by řekl, že státní společnost přece nemůže být “lovebrand“, představte si třeba milovat Poštu, ale v případě ČNVA to tak opravdu je. Ona to totiž není tak úplně státní agentura – na velké části společnosti se podílí soukromí podnikatelé, a ve vládě je právě ČNVA jedna z nejvíc opomíjených firem.
Rozhovor trval poměrně dlouho – přibližně kolem dvou hodin. A opravdu to nebylo nudné a zdlouhavé, spíš jsem byl tak vystresovanej, že jsem čas ani moc nevnímal. S pány jsem se rozloučil a vyšel jsem z kanceláře. Nevěděl jsem, jestli Lily také už skončila, proto jsem sešel dolů na recepci, kde jsem sice nepotkal Lily, ale čekali tam na mě kupodivu kuba_gamer24 a jeho přátelé.
„Co tady děláte?“ zeptal jsem se s výrazem překvapení ve tváři.
„Přišli jsme za tebou, chceme vědět, co jste tam probírali,“ odpověděl Kuba.
„No dobře, dobře, ale neříkal jsi předtím, když jsem se na stejnou otázku ptal já, že jsi vázán mlčenlivostí, a že nic nemůžeš prozradit?“ vybavoval jsem si dřívější setkání a též původní apel z pohovoru.
„Well, to je sice pravda, ale mohli bysme se o něco podělit, když jsme na tom teď oba stejně, ne?“ odpověděl s jistou mírou nadšenosti Jakub.
„No dobře, ale tak až někde venku, teď fakt ne,“ přistoupil jsem na Kubovu nabídku, „ale nejdřív počkáme na Lily.“
Kuba i s ostatními souhlasili, a tak jsem si sedl opět na ten tyrkysový gauč a zapnul jsem mobil, abych se dozvěděl, co je nového ve světě. Nebo jsem si jen chtěl zahrát Subway surfers, starou, dobrou, klasiku. Rekord jsem ale nedal, protože zanedlouho přišla Lily.
„Tak co?“ ptal jsem se s jiskrou v očích. Po odpovědi toužili i ostatní.
„No, nemám z toho dobrej pocit, ale něco jsem snad podepsala, ne?“
Podíval jsem se významně na Jakuba.
„Tak pojď k nám do ExLABu, tam je bezpečno, a tam to všechno probereme,“ navrhl Kuba.
„A co je to ten ExLAB?“ zeptal jsem se.
„Kamaráde, pokud nevíš, co je ExLAB, o hodně přicházíš. Kdy ti jede vlak do Hradce?“
„Počkej, kouknu se,“ začal jsem zběsile scrollovat na hodinkách, „až za tři hodiny, proč?“
„No že byste mohli do ExLABu zajít s náma, myslím, by vás to bavilo, teda Lily nevím, ale tebe určitě,“ navrhl Kuba.
„Jasný, mně to jede taky až za dlouho, stejně bych nevěděla, co dělat.“ souhlasila Lily.
A tak jsme šli do ExLABu. Ten byl vzdálený asi 5 kilometrů, takže jsme já, Kuba i Lily nasedli na hyperloop a Kuba nám mezitím vysvětlil, cože je ten ExLAB. Experimentální laboratoř pro rozvoj mládeže a studentů, zkráceně ExLAB je projekt Kubova učitele fyziky a v podstatě jde o menší halu o rozměrech asi 15×20 metrů, ve které se nachází různá pracoviště a exponáty různých vědeckých oborů (hlavně astronomie, astrofyzika, kosmonautika, fyzika a chemie). Například v úseku pojmenovaném astro se nacházel model Sluneční soustavy a různé modely pro simulaci sil. Nechyběly ani čtyři 3d tiskárny s možností tisku jedlého plastu a měkké slitiny. Ve středu místnosti stál počítač, který vypadal jako z budoucnosti. Byl to jeden z vyřazených megapočítačů ČNVA s procesorem, co má dva miliony jader, tisíc gigabajtů RAM a nejnovější grafickou kartu speciálně upravenou pro tyto počítače. A nejlepší na tom celým bylo, že přístup do ExLABu byl zdarma. Jedinou podmínkou byla registrace a zkouška, při které se ověřilo, zda kreativního prostředí nechcete zneužít.
Jakmile jsme dorazili do ExLABu a všechno si řádně vyzkoušeli, zasedli jsme do sedacích pytlů ve vedlejší místnosti. A přišel čas na sdílení zkušeností.
„Tak, povídej jako první, Kubo,“ začala Lily.
„Normálně týpci přišli na pohovor tak o patnáct minut pozdějc, protože asi byli na kebabu, nebo na nějakým jiným jídle, to jsem poznal podle fleku na kravatě. Takže po zdlouhavým čekání mě konečně pustili dovnitř, sedli jsme si a borci to měli úplně na salámu, nevím, proč takovej zvláštní přístup, ale vůbec se jim nechtělo, skoro jsem z nich ty otázky musel tahat. Ale jsem rád, že to tak dopadlo, protože nevím, jak bych odpovídal nějakým přísnějším,“ odvyprávěl nám Kuba a slovo jsem převzal já.
„No, tak u mě to bylo hodně podobně, byl jsem extrémně nervózní a cítil jsem se megadivně. Taky co mělo znamenat to víno? Normálně si na pohovoru nalili sklenku červenýho a ještě mi nabízeli.“
„Dal sis?“ zeptala se Lily.
„Trošku mě to svádělo, ale pak jsem si uvědomil, že i to je možná součást testu a navíc jsem to chtěl mít pod kontrolou. Ne, že bych byl po jedné sklence na mol, ale nikdy nevíš, co s tebou alkohol může udělat. Jinak, neříkali nějaký další pokyny? Já už jsem pak koncem moc nevnímal.”
„Myslím, že by ti mělo dojít upozornění do 14 dnů,“ odpověděl Kuba.
„Jojo, mám pocit, že něco takovýho říkali,“ potvrdila Lily.
„Tak teď ty, Lily, povídej,“ pobídl jsem kamarádku.
„No vy jste měli obrovský štěstí, protože já schytala ty největší drsňáky. Pán a paní kolem šedesátky, nejvíc přísní, sledovali každý můj krok, moje ruce, oči, řeč těla. Rozhovor se nějak vyvíjel, já se klepala jak blázen, otázky lítaly jako nože a já odpovídala, jak nejlíp jsem mohla. Upřímně, mám jediný štěstí, že jsem holka, protože těch se podle ředitele hlásí hrozně málo. Jako kluk bych asi rovnou na výlet na Mars mohla zapomenout.“
„Hele, tak my už musíme jít, za půl hoďky nám to jede, tak čau, ještě ti napíšu,“ zvedl jsem se náhle po tom, co jsem zjistil, kolik je hodin.
„Zdar, mějte se a šťastnou cestu!“
Audioverze:
