První člověk #8 Nástup na výcvik

Život 17 letého Standy z Hradce Králové se nečekaně změní ve chvíli, kdy ředitel České národní vesmírné agentury vyhlásí konkurz na nové astronauty, kteří poletí na Mars. Podaří se Standovi překonat všechny překážky, které si pro něj připravil život, úspěšně absolvovat těžký výcvik a stát se tak Prvním člověkem na Marsu? Osmý díl sci-fi příběhu, který píše tvůrce naučných videí na YouTube Ferin.

01 – 03 – 2029

8:30

*Zvuk zvonícího budíku*

Sakra, zaspal jsem. Dnes je den nástupu na výcvik. Místo toho, abych šel včera brzo spát, volali jsme s Kubou asi do dvou do rána. Hráli jsme Kerbaly. A když hrajete Kerbaly, čas se zastaví. Teď zpětně si uvědomuju, že jsme hráli asi 4 hodiny! Neuvěřitelný. No jo, neměli třetí díl vydávat zrovna den před nástupem na výcvik. Jednu výhodu to pozdní stávání mělo – byl jsem relativně vyspanej (relativně říkám, protože i když jsem si přispal dvě hodiny navíc, celková doba spánku nepřekročila 6 hodin..) a pod návalem stresových hormonů šlo všechno dvakrát rychleji, než když vstávám normálně. Vyčistil jsem si zuby a zavolal Kubovi. Zvedl mi to asi po minutě vyzvánění: „Nazdar Stando, jak to jde? Už jedeš? My zrovna snídáme vynikající bagel v jednom bistru pár kiláků od velitelství.“

V rychlosti jsem mu vysvětlil moji složitou situaci, ale uklidnil jsem ho, že pokud stihnu vlak v 8:56, tak se na ředitelství dostanu včas. Zavěsil jsem a začal se oblékat. Těsně jsem dorazil na nádraží, nastoupil do vagónu a už při kupování jízdenky na svém telefonu se vlak rozjížděl. Pro tuto jízdu jsem naštěstí zvolil soukromého dopravce. Zvolil jsem dobře. To, co obvykle trvá 90 minut, jsme stihli za 50. V 9:46 jsme přijeli na hlavní nádraží a odtud už ředitelství nebylo daleko. Našel jsem zprávu od Lily. Na ni jsem ve spěchu úplně zapomněl.

„Stando, kdy přijedeš? Můžeme dát před tím ještě kafe.“

9:51

Chtěl jsem jí odepsat, ale to už jsem přicházel před ředitelství. Vešel jsem do vnitřního dvora. Tam stáli Lily i Kuba ve shluku asi dalších 5 lidí. Přišel jsem za nimi, pozdravil se s oběma kamarády a uviděl jsem, proč tu všichni stojí. Uprostřed kroužku stál chlapík, nebyl o moc starší než my, tipoval bych tak 25-30 let, postava vyšší, atletická. Nepůsobil moc oficiálně, spíš jako nějaký voják – tmavě modrá kombinéza a výšivky a modrý odznak ČNVA. Jedno bylo jisté. Zná to tu. Mluvil o výcviku, kvalitě ubytování a tak celkově. Kuba mě vzal stranou a řekl mi dost zásadní informaci.
„Ten týpek, Dan, je můj bratranec. Prošel výcvikem a teď dělá ve výcvikovým středisku v Praze jako instruktor.“

Je možný, že nás bude mít na výcvik. To by bylo super, protože působil jako fajn člověk.

Teď už se ale skupina přesunula do budovy ředitelství. Za recepčním stolem tentokrát nestál robot Karel, jako tomu bylo při pohovoru, ale reální lidé. Ti nás identifikovali pomocí aplikace v našich smartphonech a posílali nás dál, do velikého sálu, kde jsme si všichni posedali. V sále bylo poměrně rušno, utichl až po ztlumení světel a nástupu několika lidí na pódium. Většinu z nich jsem neznal, až na ředitele výzkumu, ředitele výcvikového střediska v a samotného Adama Čtvrtka. Jakmile začal mluvit, vyskočila mi husí kůže. Jasně, je to z části jenom politik, ale i vědec a ředitel ČNVA, ke které už od dětství vzhlížím.

„V tomto sále vidím 50 nadějných mladých lidí, kteří chtějí letět na Mars. Dnes jste sem přišli za vidinou dobrodružství, úspěchu, slávy, peněz, hrdinství. Jak jsem již psal v přijímací zprávě, polovině z vás se to podaří, zbytek půjde domů. Polovina se stane profesionálními astronauty, polovina se vrátí do každodenního života. Teď vás čeká tvrdá cesta. A ta začíná támhle.“ Čtvrtek ukázal na 5 stolečků, u kterých seděli muži v tmavě modrých kombinézách. Byli to “trenéři” – jinými slovy vedoucí instruktoři výcvikových skupin. Lehce jsem si spočítal, že každá skupina pojme 10 adeptů. Byly označeny písmeny A–E, přičemž první tři (A, B, C) byly mužské, zbývající dva (D, E) byly ženské. U stolečku skupiny C seděl Dan. Bylo to trošku jako v kouzelnické škole v Bradavicích, když si kouzelný klobouk vybíral, do které koleje koho zařadí. Nevím, kdo rozřazoval nás, ale určitě to nebylo abecedně (pozn.: Později jsem se dozvěděl, že to rozřazovala jakási komise podle nějakých dodnes utajených parametrů). To mi ale nevadilo, protože jsem byl ve stejné skupině s Kubou, a to v céčku, takže nás vedl Dan. (pozn. 2: nejspíš není náhoda, že jsem v jedné skupině s Kubou a Danem, takže předpokládám, že je Dan v té komisi). U stolečku jsme všichni od asistentů dostali výbavu – oblečení na cvičení, další přístupy v aplikaci, přístupovou kartičku, kterou máme nosit vždy ve speciální kapsičce v ČNVA bundě a taky nějaký merch agentury jako dárek. To mě utvrdilo v tom, že se mi tu bude líbit. Jen doufám, že se o nás takhle dobře budou starat po celou dobu, ne jen teď. Znáte to – když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.

Následoval transport na koleje. Nakonec jsme nejeli hyperloopem, jak bylo původně v plánu, ale každou skupinu odvezla luxusní tmavě modrá dodávka s logem ČNVA. Dorazili jsme na koleje a… Neměl jsem slov. Ta budova byla odporná. Zevnitř možná ještě víc než zvenku. Páchlo to tam takovým tím zeleným vojenským nátěrem a vybavení působilo takovým 1960s stylem. Naštěstí nás Dan hned uklidnil, že chodby sice vypadají hrozně, ale že tohle je jen spojovací část, za chvíli projdem do přístavby, kterou postavili před 5 lety, kde je všechno nové a tam budeme bydlet. Naštěstí měl pravdu. Po průchodu starými prosklenými dveřmi vystřídala vojenský odér vůně nového dřeva. Vyšli jsme schody a Dan nám začal přidělovat pokoje. My s Kubou jsme měli pokoj 104. Další spolubydlící byl z jiné skupiny a proto měl přijet v průběhu dopoledne. Odložili jsme si tašky a začali si vybalovat věci.

Audioverze: